Moje empírová šněrovačka

Správný vzhled historického oděvu se obvykle odvíjí od toho, co máte pod ním - ostatně i dneska na tom záleží...
Takže jsem při svém nadšení pro empírové oděvy rozhodně nehodlala začít odshora, ale odspodu, tak jak se to má. Nejdřív košilkou, která zároveň chrání šněrovačku před potem a nečistotami, zároveň přispívá k její funkci; potom byla na řadě právě šněrovačka.
Přiznám, že výroba tohohle kusu prádla mi trvala asi čtyři roky, ale to je především tím, že jsem na něm často vůbec nepracovala... Taky mi trvalo sehnat konopný provázek na vyztužení (nevěřila bych, jak těžké je sehnat tak obyčejnou věc - v mém malém městě ho vůbec v žádném obchodě neměli, všude jen samá třepící se juta). Čili nějakou dobu to rozhodně trvá, zvlášť když to jako já vezmete z gruntu a šijete to celé v ruce, ale těmi čtyřmi roky se nenechte vyděsit. :-)

Tak tedy, takhle nějak vypadalo spodní prádlo v první polovině 19. století (podobné šněrovačky se nosily až do 40. let, i když s obměnami tvaru). Pokud si v nějaké knize o dějinách odívání přečtete, že dámy v empíru odložily korzety (a všechny české knihy, které jsem měla v ruce, to tvrdí), zas tak moc tomu nevěřte. Jak a co a proč přesně, to si nechávám na další příspěvek.
Teď stačí vědět, že empírové šněrovačky, na rozdíl od barokních / rokokových i potom viktoriánských korzetů, kde byl známý důraz na štíhlý pas, především podpíraly a oddělovaly prsa (na rozdíl od kónických rokokových korzetů, které byly vpředu hladké) a na štíhlý pas nebyl kladen zase takový důraz (spíš na obecně štíhlou, vzpřímenou postavu).
Nebyly také tak pevně vyztužené - většina dochovaných šněrovaček z téhle doby používá techniku provázkové výztuhy (v angličtině to najdete pod názvem cording). Další výztuhou pak bývala plochá dřevěná výztuž v "kapse" vpředu (anglicky se té výztuži říká busk, český ekvivalent je nejspíš planžeta - víc taky příště). Občas tu a tam i pár kostic, ale rozhodně mnohem méně než dříve.

To podpírání je skutečně podstatné a výrazné - když si člověk při prohlížení starých obrazů dává pozor, rozdílu si všimne. Kdo to hned nevidí, snad pochopí při srovnání:

 

Já v moderní podprsence 

Já v empírové šněrovačce

 

 Mademoiselle Caroline Rivière - Jean Auguste Dominique Ingres, 1806

 Na tomhle obraze mi to bylo poprvé nápadné. Kvůli její podivuhodně široké hlavě a velkým očím jsem to měla za celkovou uměleckou licenci, ale když jsem si toho všimla i jinde a dozvěděla se o reálné existenci empírových šněrovaček, došlo mi, že za tím bude něco jiného...

Co to tady bude

Tenhle blog bude hlavně o šití. (Ale asi nejenom o něm.) Protože mě šití baví.
A v rámci šití potom tu bude rozhodně dost šití historického. Nejsem žádný expert. Nejsem členem žádné historické skupiny. Šiju si pro radost a učím se za chodu. A trvá mi to děsně dlouho (vlastně jsem ještě nic pořádného nedodělala).
Ale budu se snažit upřímně a dostatečně detailně popisovat, co dělám a proč, u všeho, co budu vyrábět, ať už to bude historické, nebo ne.

Tak třeba právě teď olemovávám empírovou šněrovačku šikmým proužkem. Šiju to v ruce, jelikož zrovna tohle je něco, co jde v ruce mnohem líp, zvlášť v rozích a křivkách. A taky je to historický experiment (poslední dobou na čistě ruční šití rezignuju, protože to trvá, ale když už jsem to začala, tak to chci taky dodělat). Z líce přišívám šikmý proužek zadním stehem "zevnitř", pak to přehnuté na zadní straně přichytím krycím stehem.

Mám totiž pocit, že něco takového na českém internetu zoufale chybí. Nevím, možná mi něco uniká; jenže když to srovnávám s tím, co nacházím v angličtině - je toho žalostně málo. Ani si nejsem jistá, jestli to, co mám výše na mysli, je opravdu krycí steh (mám to z knížky od Burdy, která je dost stručná) - a Google neporadí.
Pokud jde o historické šaty, je to stejná bída. Přinejmenším pro ty doby, které mě zajímají. Přinejmenším pro ženy, které si jako já šijí jen tak pro radost. Přinejmenším v tom formátu, který mi vyhovuje a kterého je v zahraničí v téhle oblasti plno - blog, blog nesešňěrovaný kategoriemi a otevřený komentářům. Blog, který provádí docela vážný výzkum, ale nesnaží se výsledky zakonzervovat a připouští si, že všechno může být jinak. A s klidem svoje informace předává jiným a přijímá informace od jiných.

Možná to tady někde už je. Možná jsem to jen ještě nenašla.
Jenže když hledám historické informace na českém internetu, nacházím převážně pořád ty samé texty kopírované jeden od druhého, mnohdy včetně bludů (žádné korzety v empíru? - o tom v příštích příspěvcích). Myslím, že se to postupně zlepšuje, ale jde to pomalu. Už jsem do tohohle zájmu investovala tolik svého volného času (a občas i peněz), že nevidím důvod, proč bych jeden z těch zlepšovatelů nemohla být i já, i když vůbec nejsem ani historik, ani - jak se vůbec česky řekne "reenactor"?

To je vlastně další důvod. Chybí mi česká terminologie a nevím, jestli je to tím, že vůbec není, nebo tím, že se tolik pohybuju v anglickojazyčném prostředí. Pod vší tou angličtinou jsem v zásadě česká vlastenka a žere mě, že mi chybí slova a kontakty doma. Tak.

Ti, kdo vědí, se potom sdružují do skupin na diskuzních fórech, Facebooku a podobně. Nebo prezentují svoje nálezy a výtvory na stránkách, které jsou sice naprosto úžasné (vážně!), jenže se na nich nedá odkazovat na jednotlivé úžasnosti. Na tom všem v zásadě není nic špatného (Šicí fórum vřele doporučuju!), ale je to pořád taková malá uzavřená společnost. Fakt, že jsem většinu z toho našla až po letech nebo možná pořád ještě vůbec, je myslím dostatečně výmluvný.

A tohle bude doufám jedna z mála mých stížností na tomhle blogu. Nechci si stěžovat. Chci dělat něco konstruktivního, sdílet to s jinými, a přesně proto jsem si teď založila tenhle blog.

* * *

Před lety jsem začala blogovat česky (posléze česko-anglicky) na marmota-b.blog.cz. Ten blog teď už dlouho stagnuje. Měla jsem víc stálých čtenářek ze zahraničí než domácích. A psaní příspěvků oboujazyčně bylo značně namáhavé (a zabíralo prostor). A systém kategorií mi přestával stačit. Přesedlala jsem na Blogger se štítky a na angličtinu, na marmota-b.blogspot.com. To mi funguje. Ovšem mezitím jsem zase získala nějaké české čtenáře a taky narazila na výše uvedený nedostatek na českém internetu... a tak jsem tady.

Když nepřišívám šikmý proužek na titěrné rohy a křivky v ruce, dělám to na tomhle šicím stroji Singer Tradition 2259, který stojí na stole sám a sám pod jménem Ema. (Kecám, vedle stojí starý Łucznik, který už několik let čeká na to, až zjistíme, proč blbne, a venku pod vjezdem, igelitem a dřevěnými paletami je ještě starší, značně prorezlá, ale nesmírně krásná Singrovka, kterou by stálo za to zprovoznit, kdyby na to člověk měl čas.)

Ema má svoje mouchy, ale v zásadě jsem s ní spokojená. Pasují do ní cívky z Łucznika, což je obrovská výhoda.

Asi tu nebudu tak často jako na Marmota's Dress Diaries. Přece jen - účastním se tak trochu Historical Sew Fortnightly, mám už své stálé čtenáře. Ale kdo ví. Nějak se to vyvrbí.